Navzdory uplynulým letům a značným prostředkům z fondů Evropské unie se Polsku stále nedaří zajistit lidem se zdravotním postižením nezávislý a důstojný život. Nejnovější zprávy připravené pro Evropský parlament jasně ukazují, že systém podpory je stále založen především na institucionální péči, namísto komunitních řešení, která by lidem umožnila plnohodnotné zapojení do společnosti.
O potřebě deinstitucionalizace, tedy postupného přechodu od velkých pečovatelských zařízení k místním službám, podporovanému bydlení a komunitní pomoci, se mluví již řadu let. V praxi však tyto změny probíhají velmi pomalu a mnoho lidí zůstává nadále izolováno od společenského života bez skutečné možnosti samostatně fungovat.
Statistiky ukazují rozsah problému. Počet dospělých Poláků žijících v domovech péče výrazně vzrostl – z 34 tisíc v roce 2012 na téměř 64 tisíc v roce 2022. Tento nárůst naznačuje, že místo podpory samostatnosti se systém stále častěji opírá o institucionální umístění.
Odborníci zdůrazňují, že tento dynamický růst není způsoben pouze stárnutím populace. Do značné míry je výsledkem nedostatku alternativních forem podpory, jako je domácí péče, osobní asistence či podporované bydlení. Pro mnoho rodin tak zůstává umístění blízké osoby do zařízení jedinou reálnou možností.
Již v roce 2018 Výbor OSN upozorňoval Polsko na nedostatek odhodlání v procesu deinstitucionalizace. Tehdy byla zdůrazněna potřeba rychlých reforem a vytvoření systému podporujícího nezávislý život v rámci místních komunit.
Podle nejnovějších analýz se situace do roku 2026 výrazně nezlepšila. Navzdory strategiím, programům a politickým prohlášením postupuje zavádění konkrétních řešení pomalu. Mnoho lidí tak nadále zůstává v systému, který spíše izoluje, než integruje.
Problém dále prohlubuje obtížná finanční situace lidí z tzv. zranitelných skupin. Až polovina z nich žije pod hranicí chudoby, což výrazně omezuje jejich možnosti samostatného života a svobodného rozhodování.
Náklady na bydlení pohltí v průměru asi 40 % jejich už tak omezených příjmů. V důsledku toho si ani lidé, kteří by mohli žít částečně samostatně, často nemohou dovolit žít mimo institucionální zařízení. Mnozí tak končí v domovech péče ne kvůli nutnosti, ale kvůli nedostatku jiných možností.
Nízká finanční podpora a omezený přístup k sociálním službám způsobují, že nezávislý život zůstává pro mnoho lidí pouze teoretickou možností. Bez stabilního ekonomického zázemí je skutečná svoboda volby obtížně dosažitelná.
Odborníci rovněž upozorňují, že stát nedostatečně sleduje situaci lidí žijících v pečovatelských zařízeních. Chybí jednotný systém sběru dat, hodnocení kvality života i dlouhodobého posuzování účinnosti podpůrných opatření.
Bez spolehlivého monitorování je obtížné určit skutečné potřeby obyvatel zařízení a zjistit, zda poskytovaná podpora skutečně zlepšuje jejich životní podmínky. To ztěžuje provádění reforem a vede k udržování současného stavu.
Výsledkem je, že Polsko zůstává již řadu let ve stavu strukturální stagnace. Navzdory dostupným finančním prostředkům, zprávám a mezinárodním doporučením zůstávají lidé se zdravotním postižením příliš často na okraji společnosti a systém péče je nadále spíše izoluje, než aby podporoval jejich nezávislost.
9 února, 2026
