Skutečná reforma systému péče nespočívá pouze v přesunu lidí z velkých ústavů do menších zařízení. Jejím hlavním cílem by mělo být navrácení kontroly nad vlastním životem samotnému člověku. Deinstitucionalizace je především změnou přístupu – přechodem od institucionální péče k podpoře založené na svobodě, volbě a důstojnosti.
V Polsku je proces deinstitucionalizace často redukován na uzavírání velkých domovů péče a otevírání menších zařízení pro 10–12 osob. Na první pohled se to může zdát jako krok správným směrem – méně obyvatel, moderní budovy a více domácí atmosféra. Samotná změna velikosti však neznamená skutečnou systémovou změnu.
Menší počet obyvatel automaticky nezaručuje větší samostatnost. Pokud zůstávají stejná pravidla a o důležitých věcech stále rozhoduje personál, pak instituce funguje ve své podstatě stejně – jen v menším měřítku.
Podle odborníků, jako jsou prof. Jan Siska a prof. Julie Beadle-Brown, funguje mnoho menších zařízení stále na institucionálních principech. To znamená omezené soukromí, pevně daný denní režim a malý vliv obyvatel na rozhodování o vlastním životě.
V takových zařízeních se každodenní život často řídí pevně stanoveným harmonogramem – určené časy jídla, spánku a aktivit. Obyvatelé si nemohou vždy sami zvolit, kdy vstanou, co budou jíst nebo jak stráví svůj čas. I přes lepší podmínky tak může přetrvávat pocit závislosti.
Opravdová nezávislost není dána místem bydliště, ale možností činit každodenní rozhodnutí. Svoboda začíná u jednoduchých věcí – rozhodnout se, kdy vstát, co si dát k obědu, jak strávit den a s kým trávit čas.
Právě tyto každodenní volby budují pocit důstojnosti, samostatnosti a sounáležitosti se společností. Když mají lidé vliv na svůj vlastní život, cítí se jistější, silnější a více začlenění. Bez toho ani nejmodernější zařízení nenahradí skutečný domov.
Jedním z největších problémů zůstává nedostatek osobní asistence. Bez odpovídající podpory zůstávají lidé se zdravotním postižením odděleni od společnosti, pracovního trhu i běžného života, i když bydlí v moderních podmínkách.
Samotná infrastruktura nestačí k vytvoření podmínek pro samostatný život. Skutečná změna vyžaduje konkrétní řešení, která podporují začlenění: dostupnost služeb, osobní asistenci a možnost aktivně se zapojit do života komunity.
Deinstitucionalizace by měla znamenat přechod od kontroly k podpoře, od závislosti k posílení samostatnosti. Teprve tehdy může vzniknout systém, ve kterém má každý člověk skutečné právo rozhodovat o sobě a žít důstojný a nezávislý život.
11 února, 2026
