V posledních letech získalo Polsko významné finanční prostředky z Evropské unie, které měly sloužit k modernizaci systému sociální podpory a ke zlepšení kvality života osob se zdravotním postižením a lidí odkázaných na péči. Tyto prostředky měly pomoci přejít od institucionální péče k moderním formám podpory založeným na samostatnosti a zapojení do společnosti. Stále častěji se však objevují názory, že velká část těchto financí se nedostává přímo k lidem, kteří ji nejvíce potřebují.
Místo podpory nezávislého života a každodenní pomoci jsou miliardy investovány do rekonstrukcí a modernizace stávajících zařízení. To vyvolává zásadní otázku: dochází skutečně ke změně systému, nebo se pouze udržuje starý model v novém, modernějším vzhledu?
Evropské fondy měly urychlit proces deinstitucionalizace, tedy přechod od velkých zařízení k individuální podpoře poskytované v domácím prostředí a místní komunitě. V praxi však značná část prostředků stále směřuje na obnovu budov, rozšiřování zařízení a udržování institucionálního systému.
Nové vybavení, opravené pokoje a moderní infrastruktura mohou zlepšit fyzické podmínky, ale nemění podstatu institucionální péče. Lidé zůstávají odděleni od běžného života společnosti a často mají omezený vliv na svůj každodenní režim, rozhodování i osobní volby.
Skutečná reforma by měla být zaměřena na podporu nezávislosti a samostatného života. Investování do budov místo do služeb může ve výsledku posilovat systém, který by měl být postupně nahrazován.
Jedním z nejdůležitějších prvků moderního systému podpory je osobní asistence. Umožňuje lidem žít samostatně, pracovat, studovat a aktivně se zapojovat do společnosti. V mnoha evropských zemích tvoří základ sociální politiky.
V Polsku však osobní asistence často funguje pouze v rámci dočasných programů a projektů. Financování je časově omezené a nejisté, což znamená, že lidé nemají jistotu dlouhodobé podpory. Jakmile projekt skončí, pomoc často také končí.
I tam, kde je asistence dostupná, bývá počet hodin nedostatečný. Přístup se liší podle regionu a administrativní překážky mnoha lidem ztěžují využití těchto služeb. Ve výsledku tak osobní asistence existuje spíše formálně, ale nepokrývá skutečné potřeby lidí.
Pokud systémová podpora nestačí nebo chybí, přebírají hlavní odpovědnost rodiny. Blízcí se stávají hlavní oporou každodenní péče, často na úkor své práce, finanční stability i osobního života.
Rodinní pečující vykonávají náročnou a dlouhodobou práci. Finanční podpora ze strany státu je však často omezená a nedostatečná. Mnoho lidí je nuceno omezit pracovní úvazek nebo zcela opustit zaměstnání, aby se mohli starat o své blízké.
Péče o blízké není jen fyzicky náročná, ale i psychicky vyčerpávající. Bez silného a stabilního systému podpory zůstávají rodiny často na vše samy. Jejich práce je pro fungování systému klíčová, přesto je často přehlížena.
Stále více odborníků upozorňuje na nutnost změnit způsob využívání veřejných a evropských prostředků. Místo investic do institucí by se měly finance zaměřit na služby, které podporují lidi v jejich přirozeném prostředí.
Rozvoj osobní asistence, terénních služeb a podporovaného bydlení by měl být prioritou. Taková řešení dávají lidem možnost žít důstojně, zůstat součástí společnosti a rozhodovat o svém vlastním životě.
Skutečná reforma vyžaduje jasné omezení financování institucionální péče a přesun prostředků do služeb, které podporují samostatnost. Nejde jen o otázku financí, ale také o hodnoty a směřování společnosti. Skutečný pokrok by se měl měřit kvalitou života lidí, nikoli počtem opravených budov.
13 února, 2026
